Sovětské samohybné dělo SD-100 ( SU-100 )

Sovětské samohybné dělo SD-100 ( SU-100 )

Po bitvě u Kurska v roce 1943 bylo sovětskému nejvyššímu velení jasné, že proti německým tankům PANTHER je nutné přezbrojit tanky T-34 kanónem ráže 85 mm. Tato úprava tanku T-34 by zcela jistě popřela smysl výroby sovětského samohybného děla SU-85, které již kanónem ráže 85 mm disponovalo. Světlo světa tak měl spatřit stroj vyzbrojený kanónem ráže 100 mm, kterým se stalo samohybné dělo SU-100. Vývojové práce na SU-100 započaly již v polovině roku 1943 a již v podzimních měsících roku 1943 se začal vyvíjet pod vedením F.F. Petrova kanón, který byl Rudou armádou přijat pod názvem 10 D-S. Kanón umístěný na samohybném dělu SU-100 překonával německé kanóny KwK 42 ráže 75 mm instalované např. na tanku PANTER, ale i kanón KwK 36 ráže 88 mm instalovaný např. na tanku TIGER. Během roku 1944 probíhaly zkoušky a v červnu 1944 byl stroj přijat Rudou armádou pod názvem SU-100. Samohybné dělo mělo neotočnou věž a v mnohém se podobalo svému předchůdci SU-85, přičemž podvozek a zadní část stroje byly převzaty z tanku T-34 stejně jako motor a převodovka.

Na každé straně bylo umístěno pět pojezdových kol s gumovou bandáží. V zadní části stroje bylo umístěno hnací kolo a v přední části pak kolo napínací. Přední zešikmený pancíř dosahoval tloušťky 45 mm. Jeho zešikmení zmenšovalo možnost nepřátelského ostřelování samohybného děla. Frekvence výstřelů SU-100 se pohybovala mezi 5-6 ranami za minutu. Na vzdálenost 1000 m dokázal stroj SU-100 prorazit pancíř o síle 130 mm, což z něj rázem činilo lovce hitlerovských tanků TIGER či PANTER. Protipancéřová náboj SU-100 vážil kolem 16 kg a maximální dostřel je uváděn 15 600 metrů. Samohybné dělo SU-100 vezlo zásobu 33 kusů nábojů pro kanón. Do konce roku 1944 bylo vyrobeno přibližně 500 ks tohoto stroje a v roce 1945 uvádějí historické prameny již 700 ks. Hlavním rozdílem SU-100 a SU-85 byl délka hlavně a hvězdicovitá příruba kanónu. Délka hlavně, která činila plných 9450 mm se stávala zdrojem těžkostí při jízdě terénních nerovnostech, kdy se zapichovala do země. Naftový motor V-2 34 o s výkonem 500 koňských sil rozpohyboval stroj do maximální rychlosti 48 km/h Dojezd při jízdě po silnici je uváděn přibližně 320 km. Osádka samohybného děla SU-100 byla čtyřčlenná. Řidič měl své místo v levé části přídě trupu, za ním seděl střelec a nabíječ kanónu. Velitel samohybného děla měl své stanoviště napravo od kanónu. Stroje SU-100 můžeme spatřit na historických fotografiích při bitvě o Budapešť či Berlín, ale také na našem území v Brně a okolí.

I po 2, světové válce se tato samohybná děla účastnila dalších bojů a např. v roce 1967 byla arabskými vojsky nasazena při bojích s Izraelem. SU-100 byl vcelku vydařeným strojem, ovšem sovětští konstruktéři se zde nepoučili od svých německých protějšků a stejně jako oni u kolosu FERDINAND nelafetovali do přední části stroje kulomet, čímž se tato samohybná děla mohla stát snadnou kořistí pěchoty vybavené protitankovými zbraněmi. Po ukončení 2. světové války získalo Československo licenční práva na výrobu samohybného děla pod označením SD-100. Výroba započala ve zbrojovkách ZTS Martin a ČKD Sokolovo. Zbrojovka Martin zahájila výrobu v roce 1954 a ukončena byla v roce 1957 s celkovým počtem 641 kusů. V ČKD Sokolovo bylo vyrobeno 129 kusů, čímž bylo dasaženo celkové výroby 770 kusů. Do výzbroje Československé lidové armády bylo přijato celkem 460 kusů samohybných děl SD-100. Z aktivní služby byla tato samohybná děla vyřazena v polovině šedesátých let.